Ve dvou se jde lépe i do pekla.

Nová éra

15. prosince 2010 v 21:02 | Macík |  Mé povídky
Na kamennou zem dopadla směs slin a krve. Chladnou kamennou místností se ozvalo několik dunivých ran a pak na zem dopadla další krev, tentokrát i se zubem. Na oteklé tváři plné podlitin a krve se objevil úšklebek.
"Nic ti neřeknu." Řekl stále pevným hlasem hubený muž připoutaný řetězy ke stropu. Visel pár centimetrů nad zemí. Mezi jeho rozcuchanými hnědými vlasy vytekl slabý pramínek krve. Tekl pomalu, hledal si cestu mezi různými otoky, až nakonec skončil na bradě, odkud pomalu odkapával na zem.
"Muč mě, zab mě… je to jedno. Přijdou jiní… stovky jiných a ty už zařídí, abys pošel bídnou smrtí." Zahuhlal nesrozumitelně slova přes oteklé a popraskané rty. Kobkou se roznesl melodický smích, který se odrážel od stěn. Vycházel z úst mladíka. Oči mu zářily v mihotavém osvětlení několika pochodní na stěnách. Pohledná tvář s jasně zelenýma očima. Jeden pramen z jeho delších tmavých vlasů mu sjel do tváře. Elegantně ho vrátil na místo. Upravil si široký pásek na svém tyrkysovém kabátě a složil ruce na ruce na hruď. S pobavením sledoval zajatce před sebou.
"To je to, co mě baví na lámání lidí, jako jsi ty, rebelů. Ta vaše vášeň, divokost a ubohá statečnost. Vždy oplýváte silnými řečmi, ale časem, někdy delším, někdy kratším mě začnete prosit o milost, nebo o to, abych vás zbavil utrpení smrtí. Nakonec vyděšeně hledíte do mých očí, když se směju a říkám, že vám nedopřeji bezbolestnou rychlou smrt. Nejde to, císařství je pevné jen tak, jak jeho obyvatelé a vládce. To co udržuje pořádek v ulicích je disciplína a strach z krutých trestů. Jen tak se dá udržet správný chod země, aby vzkvétala. Ale jsou tu tací, jako ty. Shromažďují se tajně, kují pikle na mé svržení, na atentát na mne. Doufají, že moje smrt přinese zemi jen to dobré, ale opak je pravdou. Beze mě, by se tato největší zem na tomto kontinentu zhroutila, upadla do chaosu a nakonec rozdrolila na malá knížectví a království. To nedopustím. Já jsem prozřel, vidím, jak to dopadá, když je celý kontinent rozdělen na království, jež mezi sebou válčí a intrikují. Nikdy by nemohli vzkvétat, proto jsem se rozhodl vzít osud tohoto kontinentu pevně do rukou a začal válku, válku pro vyšší dobro. Postupně si podmaním tu hrstku království, co zbyla, co uzavírají spojenectví a modlí se, aby odrazila armádu. Jsou to blázni, staří, ubozí blázni, kteří si myslí, že budou společně bránit mně, co by zlu v pohlcení celého světa. Opak je pravdou. Já jsem to dobro a oni to zlo. Kdyby mi dobrovolně odevzdali své koruny a zřekli se vlády, předešli by nespočtu smrti. Jsou to jejich synové, co umírají pro sny svých vládců. Kdežto moji muži, posíleni vírou, že bojují za mě, jediného vládce hodného jejich loajálnosti jsou nebojácní, dobře vyzbrojeni a hnáni vidinou světa, kde vládnu já, jejich milovaný pán. Nastane nová éra… éra blahobytu a míru. Jen co se vypořádám s vámi, malými ubohými šváby a pak s těmi pošetilými vladaři. Což je v obou případech už na spadnutí." Opět se melodicky rozesmál. Popošel o kousek blíž, mírně se předklonil a upřel svůj zrak do dvou úzkých štěrbin, za kterými se skrývaly modré oči rebela. Otočil se, až mu jeho kabát ke kolenům lehce zavlál, ustoupil kousek stranou. Pak pokračoval ve svém monologu: "Určitě si říkáš, že jsem blázen, když ti tu říkám své plány, své vize dokonalého světa. Čekáš, kdy se ty dveře rozletí a dovnitř vletí tvá kumpanie, určitě vidíš, jak jsou to právě tví neohrožení důstojníci. Jak je celý můj palác pomalu obsazován rebeli, že si přijdou pro tebe, jejich neohroženého velitele, zachrání tě, a mne zabijí. Ale pravda je jinde. Ty budeš ten, kdo umře, před jejich zraky až vejdou. Víme o vás vše. Své špehy máme všude, dokonce i u vás. Nebude to trvat dlouho, kdy se tímto velkolepým palácem, jež jsem sám navrhoval, roznese poplach. Tví muži budou procházet hladce, takřka beze ztrát přesně jak si myslí, jak jsem jim nechal nakukat. Většinu mužů jsem odeslal do jiného hradu. A jaká náhoda, že všichni mí vojáci čekají zde, v útrobách paláce do chvíle, kdy sklapne má velkolepá dokonalá past. Pak zhebnou všichni rebelové, do jednoho. I vaši stateční, silní a neohrožení velitelé. Bohužel jim chybí pro všechny ty svaly rozum. Bude to dokonalé a bude to mít výsledek. Donutí to lidi přemýšlet a dokonce jim to dokáže, že nemá cenu bojovat se mnou." Opět se otočil ke svému zajatci. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Na zmrzačené tváři zahlédl cosi, co mohl být náznak strachu. Z opasku vytáhl dřevěný obušek, na kterém byla zaschlá krev. Klidným krokem došel k vůdci rebelů. Napřáhl se, udeřil spoutaného do už tak zmrzačené tváře. Na zem se snesla další směs krve, slin a roztříštěných zubů. Další nápřah, obušek zasvištěl vzduchem a zasáhl žebra. Místnost zaplavila ozvěna lámajících se kostí. Následný výkřik bolesti. Těsně potom se všemi chodbami roznesl zvuk zvonu a křik stráží. Císař odhodil obušek. Několikrát si prsty pohladil bradu.
"Přesně podle plánu." Řekl spíše pro sebe. Od druhého boku vytáhl dýku se zahnutou čepelí. Hluk boje sílil. Hluk do sebe narážejícího kovu procházel pomalu dveřmi. Za chvíli se k němu přidalo sténání mužů, nářek raněných a smrtelné výkřiky padlých. Poslední údery a výkřiky svědčily o tom, že jsou před dveřmi. Na tváři krutého vladaře se objevil úsměv. Dveře do kopky se bleskově otevřely, až v pantech zavrzalo. Do místnosti vběhlo pět rebelů. Čtyři muži a jedna žena. Všichni udýchání, krví zbrocený v tváři, ve vlasech i na brnění. Z čepelí jim odkapávala temně rudá, životodárná tekutina. Zůstali stát jako přimražení, hleděli před sebe, na zmrzačeného vůdce a císaře na vrcholu spokojenosti. Císař rozpřáhl ruce.
"Vítejte! Jsem rád, že jste dorazili, abyste mohli vidět, jak váš milovaný velitel zdechne a jeho duše se bude smažit v pekle. Vysoký muž z řad rebelů z nenávistného výkřiku vyrazil proti císaři. Z temného kouta se vynořila postava zahalená černým pláštěm s kápí. Ve slabém osvětlení pochodní šlo sotva zahlédnout její rychlé mávnutí rukou. Velitel narazil do neviditelné stěny. Mladík v tyrkysovém kabátě se zasmál, pozvedl ruku a prstem zamával v zamítacím gestu.
"Ale no tak, váš císař vás uvítá ve svém sídle a vy na něj takto? To vás neučili slušnému chování?"
"Zhebni ty zkurvená svině." Rozkřikl se opět jeden z důstojníků a začal se pokoušet překonat neviditelnou barieru.
"Tohle ti neprojde, ty hajzle, ten čaroděj nevydrží navěky a my máme kontrolu skoro nad celým palácem. Byla pro tebe osudová chyba poslat své muže pryč, ale přes svou pýchu nevidíš, viď hlupáku." Pronesla ledově jediná žena v místnosti. Její bílé vlasy se leskly ve svitu plamenů. V krásných světle modrých očích jí plál plamen nenávisti.
"Víte, jedinou chybu jste tu udělali vy. Nechali jste se nalákat do tak jednoduché pasti. Šli jste slepě za svým vůdcem, že jste si ani neuvědomily, jakou náhodou jste se dozvěděli, že mí muži cestují na můj hrad na severu, dokonce ani tady vám nedošlo, jak snadno jste obsadily můj hrad." Mluvil veselé císař, opilý svou dokonalostí. Z chodeb se ozval další hluk. Bitva znovu začala. Důstojníci se vyděšeně otočili k chodbě, kterou přišly.
"Teď mi dovolte, vážená slečno, abych vás opravil. Měli jste skoro obsazený můj palác. Jen tupci jako vy, mohli skočit na to, že bych svou stráž poslal na sever. Ne, my muži byli celou dobu tu a čekali, aby vás mohli přátelsky přivítat." Prohlásil vítězoslavně.
"Ty bastarde!" rozkřikla se bělovlasá dívka a s mečem v ruce začala sekat do kouzelné zdi. "Ty zkurvysyne! Táhni do pekla! Chcípni i s celou tvojí podělanou famílií!" křičela, neustále sekala. Ostatní důstojníci jen stáli, skleslý na poli prohrané bitvy. Došlo jim, že není naděje, že byli hlupáci, když se pustili do tohoto plánu, který se zdál tak snadný. Jeden z nich upustil meč na zem. Dívka se zastavila, upřela svůj pohled na něj.
"Zvedni to, nevzdávej se. Naděje vždy! Bojuj do poslední kapky krve! Marku je na dosah. Osvobodíme ho a utečeme. Dívejte, čeká na nás, neopouštějte ho!" křičela na něj. Muž se zasmál, pohlédl na ni.
"Ty to nechápeš? Není útěku. Mysleli jsme, jak jsme dobří, nezastavitelní, že bojujeme za správnou věc. Zaslepila nás úspěch a teď tu vypustím duši, už se nerozloučím se svou ženou, nejspíš už někde na hradě leží, mrtvá, opuštěná. Nechci bojovat, už ne. Chci umřít a být s ní, na věky." Teď svůj pohled upřel na císaře. "Dělej, zkrať to, všichni víme, že jsi vyhrál. Zab mě, hned, tady na tomto místě." Prosil muže v tyrkysovém kabátě. Tomu se na tváři objevil výraz blaha. Otočil se k muži visícímu na řetězech. Naklonil se k jeho uchu a tiše zašeptal: "Neříkal jsem ti to, je to vždy stejné." Napřáhl ruku s dýkou a prudkým pohybem ji zarazil do hrudníku velitele. Zůstal koukat jen zdobný, zlatý jílec. Velitel rebelů se propnul v smrtelné křeči. Nakonec ochabl a volně visel. Z koutku úst mu vytekl pramínek rudé krve. V tu samou chvílí propukla důstojnice v hysterický křik a pěstmi bušila do bariery. Nakonec poklekla. Složila tvář do dlaní. Vzlykala, ne však dlouho. Do místnosti vstoupily muži v tyrkysových uniformách. Namířili samostřily na zbytek rebelů.
"Vzdejte se! Odpor je marný!" Vykřikl jeden z nich, díky helmám však nebylo vědět který." Skoro skupinové odhodil zbytek ozbrojených rebelů meče. S řinčením dopadli na studenou podlahu. Císař pokynul rukou mágovi. Ten zpětným pohybem ruky odstranil barieru. Přišel blíž a koukal, jak jeho vojáci poutají poslední muže v jeho zemi, kteří bojovali proti němu.
"Zítra za úsvitu…" promluvil po chvíli "Budete pověšeni pro výstrahu všem, kdo by se pro mě chtěli bouřit. Odveďte je. A jeho, pověste na hradby, nezaslouží si klidně odpočinout v hrobě." Vydal rozkazy a zmizel v chodbě. Čaroděj rukou odpoutal mrtvé tělo před tím krásného mladého muže. Obrátil ho hlavou dolu a před sebou ho nesl neviditelnými rukama. Když procházel kolem dívky, v záblesku světla pochodně by zapřísáhla, že zahledla pod kápí holou lebku. Hned potom jí někdo přes hlavu nasadil pytel. Ten jí sundaly až pře celou. Ještě zahlédla, že už je uvnitř i zbytek skupiny. Pak jí někdo strčil, zavrávorala a upadla obličejem na tvrdou kamenitou zem. Vojáci se rozchechtali a pak za nimi zapadly kovové dveře. Místnost zahalila temnota. Přestala vnímat čas. Slyšela jen vzdychy a snad i pláč jednoho z mužů. Nikdo z nich nepromluvil. Čas se šinul a ona jen přemýšlela.
Zámek cvakl a otevřenými dveřmi dovnitř vniklo časné ranní světlo. Rozhlédla se po společnících, dva seděli se zavřenýma očima, jeden ležel na zemi, po tváři mu tekly slzy. Poslední seděl opřený na protější straně cely, až po krátké chvíli si všimla, že u jedné ruky má kaluž krve. V druhé ruce, která byla položena na břichu, svíral medailon. Ano, byl to on. V hlavě se jí vynořila vzpomínka, jak mu ho pře půl rokem zapínala ke krku, jako její dar k jeho narozeninám. Strážný cosi zamručeli. Přistoupily k nim. Svázali jim ruce a opět ty pytle. Pak jen dlouhý pochod. Několik škobrtnutí o schod a několik pádů jejich druhů. Pak je posadili na povoz. Jeli dlouho, nebo chvíli. Nevěděla. Bylo jí to jedno. Stejně na ni čeká oprátka. Nyní upírala své modlitby k bohu, v kterého nikdy nevěřila. Nyní ho prosila, ať je příjme k sobě a ať udělá něco s tím tyranem. Zastavili. Bez jediného příkazu se zvedla. Chtěla sama dojít na popravčí podium. Strhli jí kápi. Nejdříve jí oslnilo ostré slunce na východu. Když se jí vrátil zrak, rozhlédla se. Celé náměstí bylo plné lidu. Někdo jí znovu strčil. Tentokrát spadla z větší výšky. Ruce spoutané za zády nemohla použít k zbrzdění pádu. Dopadla obličejem na žulovou dlažbu náměstí. Něco jí křuplo v obličeji. Tupá bolest v nosu vystupňovala k bodavé. Nestačila se vzpamatovat. Už jí někdo zvedal. Ústa a bradu jí zalévalo teplo krve z nosu. Celé náměstí se smálo. Proklínala všechny. Proč jen přihlíží, což nevidí, že jejich císař je sám ďábel? Halapartnou jí postrčily, dala se do chůze. Poslední chůze. Vyšla pět schůdků, neohlížela se. Za ní šli její tři kamarádi, se kterými bojovala několik let po boku. Nechtěla je vidět, nechtěla, aby viděla její zmrzačenou tvář. Přestala se koukat pod nohy a pohlédla před sebe. Mezi dvěma strážnými stál císař, na tváři měl úsměv. Na druhém konci pódia stal ten mág. A u něj kat s červenou kápí. K nebi se tyčily čtyři trámové konstrukce. Na nich se houpaly smyčky. Když přišla blíž ke své šibenici, zahleděla se na trámový. V hlavě jí proletěla myšlenka na skvěle odvedenou tesařskou práci. Trámy dokonale otesané do čtverců, ohoblované. Ještě voněli smůlou. Zastavila se pod smyčkou, kterou jí hrubě navlékly přes hlavu. Nevydržela to, pohlédla na své kamarády, už měli také kolem krku obojek. Všichni stály, hrdě pod letní oblohou. Na tváři kamenné výrazy. Slova se chopil císař oděný do dlouhé tuniky, volných kalhot a vysokých černých jezdeckých bot. Kolem krku upnutý plášť, oděný kompletně v bílé.
"Vážení občané císařství!" rozkřikl se kouzlem zesíleným hlasem "Tito čtyři vězni jsou odsouzeni k smrti oběšení, za nejhorší zločin, jakého se mohli dopustit. Pokus o narušení císařství, o mou smrt a velezradu. Jejich jména budou zapomenuta vyškrtnuta ze všech svitků, kronik a knih. Nespočinou v klidném hrobu, ale budou pověšeni na hradby, kde jejich maso sežerou vrány. Jejich kosti budou spáleny. Nebudou mít žádný náhrobek. Toto je také varování pro všechny, kteří by je chtěli následovat!" Otočil se ke katovi a hlavou mu pokynul. V dívčině hlavě bleskla myšlenka: takto umírá svob… podlaha se propadla. Zvuk čtverého křupnutí vazů zanikl v jásotu davu.
 


Komentáře

1 mighttree mighttree | 21. února 2011 v 10:53 | Reagovat

Výborné povídky Martine. To všechno vymýšlíš sám ? Jestli ano pořídím si klobouk a budu před tebou smekat.Máš hodné velkou fantazii a ještě to umíš potom převést do slov....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
By MartX. Copyringht 2008