Ve dvou se jde lépe i do pekla.

Jsem to ještě já?

27. srpna 2010 v 22:25 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Kdo nebo co jsem? Žiju nebo přežívám? Kde jsem udělal a kde dělám chyby, že se mi život kazí takovým nehorázným způsobem. Proč, když se s tím něco pokusím udělat, dostanu takovou přes nos, že si to na delší čas rozmyslím? Ano, mám přátelé, kteří řekli, já ti chci pomoct, ale stejně to troskotá. Dalo by se říci, že se to vždy rozpadne na jednom a tom samém místě. Možná je to proto, že nemám pro co a pro koho žít. Mnoho z Vás si třeba řekne, určitě máš přátele. Na to jen přikývnu, ano mám. Dal bych za ně život, kdyby to bylo nutné a šlo by to, dýchal bych pro ně, ale jak to tak v životě bývá. Všichni stárneme, lidi co dříve tvořili tu nerozlučitelnou partu, dospívají. Začínají žít své životy a na tu naši bývalou grupu si už tolik času nenachází, nedivím se jim. Zdá se mi, že všichni jdou vpřed, jen já stojím a koukám jí na záda. Z téměř každého dne, kdy jsme se viděli a něco uskutečnili, se pomalu začali stávat dny až nyní, je to jednou za čas. A bude hůř, jednou si většina najde svého partnera a budou žít pro něj a na partu zavzpomínají, jen když se potkají staří známí, nebo když se jim taky zasteskne po těch časech.
Možná je na čase, abych i já vykročil někam dál. Na začátku léta jsem se pokusil o změnu, a posun. Mizerné bylo potom zjištění, že vlastně další krok vůbec nebyl, jen že to bylo vysněné. Všechno jde mimo mě, ztrácím přehled. Dřív jsem byl ten, za kterým si kamarádi chodili vylévat srdíčka, který tu pro všechny byl, co by vrba. Podpořil je a pokusil se jim pomoci, ač třeba sám tonul. Sledoval jsem, jak přátelé prochází vztahy, pomáhal jsem jim překonat překážky a všeobecně jsem tu byl pro ně. Bohužel, sám jsem si vztah nezařídil. Jsem neatraktivní, což se vzhledu týče. Charakter mohu mít zlatý sebevíc, když vypadám jak lochneska.
Moc přemýšlím, tak zní má diagnóza, důvod mé deprese. Ačkoliv si to zakazuji, jednou za čas přijde chvíle, kdy bilancuju svůj život a nikdy, zatím nikdy jsem se nedostal do kladných čísel.
Teď si tak říká, proč to vlastně píšu? Asi proto, abych si ulevil. Vyzpovídal se. Je mi těžko, z těch tajemství, které nosím v sobě, teď nemám, namysli, tajemství přátel, ale mé zážitky, mé chyby, mé zlé skutky, o nichž neví nikdo, žádný kamarád, žádný přítel. Dusím je v sobě a čas od času mě srazí na kolena, asi je to pomsta, za to, co jsem už v životě natropil. Jako rána bičem. Pokleknu, pak se s tíhou zvednu a jdu dál, otrok minulosti, přítomnosti a asi i budoucnosti
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
By MartX. Copyringht 2008