Ve dvou se jde lépe i do pekla.

Srpen 2010

Jsem to ještě já?

27. srpna 2010 v 22:25 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Kdo nebo co jsem? Žiju nebo přežívám? Kde jsem udělal a kde dělám chyby, že se mi život kazí takovým nehorázným způsobem. Proč, když se s tím něco pokusím udělat, dostanu takovou přes nos, že si to na delší čas rozmyslím? Ano, mám přátelé, kteří řekli, já ti chci pomoct, ale stejně to troskotá. Dalo by se říci, že se to vždy rozpadne na jednom a tom samém místě. Možná je to proto, že nemám pro co a pro koho žít. Mnoho z Vás si třeba řekne, určitě máš přátele. Na to jen přikývnu, ano mám. Dal bych za ně život, kdyby to bylo nutné a šlo by to, dýchal bych pro ně, ale jak to tak v životě bývá. Všichni stárneme, lidi co dříve tvořili tu nerozlučitelnou partu, dospívají. Začínají žít své životy a na tu naši bývalou grupu si už tolik času nenachází, nedivím se jim. Zdá se mi, že všichni jdou vpřed, jen já stojím a koukám jí na záda. Z téměř každého dne, kdy jsme se viděli a něco uskutečnili, se pomalu začali stávat dny až nyní, je to jednou za čas. A bude hůř, jednou si většina najde svého partnera a budou žít pro něj a na partu zavzpomínají, jen když se potkají staří známí, nebo když se jim taky zasteskne po těch časech.
Možná je na čase, abych i já vykročil někam dál. Na začátku léta jsem se pokusil o změnu, a posun. Mizerné bylo potom zjištění, že vlastně další krok vůbec nebyl, jen že to bylo vysněné. Všechno jde mimo mě, ztrácím přehled. Dřív jsem byl ten, za kterým si kamarádi chodili vylévat srdíčka, který tu pro všechny byl, co by vrba. Podpořil je a pokusil se jim pomoci, ač třeba sám tonul. Sledoval jsem, jak přátelé prochází vztahy, pomáhal jsem jim překonat překážky a všeobecně jsem tu byl pro ně. Bohužel, sám jsem si vztah nezařídil. Jsem neatraktivní, což se vzhledu týče. Charakter mohu mít zlatý sebevíc, když vypadám jak lochneska.
Moc přemýšlím, tak zní má diagnóza, důvod mé deprese. Ačkoliv si to zakazuji, jednou za čas přijde chvíle, kdy bilancuju svůj život a nikdy, zatím nikdy jsem se nedostal do kladných čísel.
Teď si tak říká, proč to vlastně píšu? Asi proto, abych si ulevil. Vyzpovídal se. Je mi těžko, z těch tajemství, které nosím v sobě, teď nemám, namysli, tajemství přátel, ale mé zážitky, mé chyby, mé zlé skutky, o nichž neví nikdo, žádný kamarád, žádný přítel. Dusím je v sobě a čas od času mě srazí na kolena, asi je to pomsta, za to, co jsem už v životě natropil. Jako rána bičem. Pokleknu, pak se s tíhou zvednu a jdu dál, otrok minulosti, přítomnosti a asi i budoucnosti

Konec léta

24. srpna 2010 v 21:04 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Léto se blíži ke svému konci, tedy alespoň ta prázdninová a slunečná část. Mnozí z nás s i toto léto zapamatují díky novým láskám, zážitkům či jiným událostem ať už veselým či tragickým. Ano, přišel čas bilancování. Spoust mladých teenagerů se zamyslí, co jim toto léto dalo a co zase vzalo, co příště udělat lépe, či co rozhodně opakovat. Dnes budu kalkulovat i já. Toto, je moje první pracovní léto, respektive léto, které jsem poprvé strávil z velké části v práci.
I přes to ho beru jako pozitivní, a skvěle užité léto. První dva týdny na Festivalu Fantazie, pak nám prohodili v práci turnus a já zůstal o jeden týden doma déle. Nakonec jsem nastoupil na jeden turnus. Po něm jsem odjel na ADVÍK což byl taky dokonalý zážitek se spoustou fajn lidí. Bohužel, pak jsem se vrátil zase do práce s tím, že to bude ona zaběhlá předletní rutina, kdy jsem devět dní mimo domov, kdesy v práci a pak pět dní doma a zase do práce. Na tomto budu muset zapracovat a něco pěkného si náplanovat či podniknout. Přichází podzim a tedy i můj první rok v této práci. Mnoho věcí bych udělal jinak, z tohoto pohledu by se dalo říct, že bych je chtěl udělat lépe, ale bůh ví, jak by to dopadlo. Samzřejmě je tu i světlá strana mince a nad tou jsem více než spokojený.
A co si vytyčuju jako cíle do dalšího období? Asi nic světoborného pro ostatní, ale pro mne to jsou vážné životní kroky a cíle. Od září, čili od příštího týdne se chystám začít navštěvovat fitnesscentrum, snad to přežiju. Čili v závěru mám v plánu shodit docela slušný počet kilogramů, což se mi snad i povede. Jako další bod si dávám přednášky na Festivalu Fantazie speciál, snad se mi podaří a někoho zaujmout. Dále bych rád značně pokročil ve svém příběhu Zelená pochodeň. Bohužel, se mi nepodařilo sehnat korektora a tudíž jí tu zatím nemohu uveřejnit, přeci jen si nechci dělat takovou ostudu s chybami, jež se tam vyskytují. Takže tu mám rovnou i další bod svého plánu. J Nu snad se zadaří. A závěrem bych se pokusil rozjet svoji aktivitu na tomto blogu jež je značně pokulhávající. Takže uvidíme.

Bleskové povodně 2010

19. srpna 2010 v 20:15 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Je to již dvanáct dní a i přes to to na mnoha místech vypadá jako by se tam prohnaly včera. V lidech stále vyvolává déšť, i když se jedná, o krátkou přeháňku. A není se čemu divit, to co zažili lidé v mnoha obcích, nepamatují ani ti nejstarší pamětníci, na mnoha místech se mluvilo o vodě staleté až tisícileté. A teď k tomu, co bude následovat níže, napíšu tam pohled jednoho z postižených bleskovými povodněmi. Bydlím v Dětřichově, který na tom nebyl nejhůře.

1.       Informovanost - Je to až k smíchu, ale neexistovala žádná, žádný rozhlas, nic. Omluvit by se to dalo rychlostí povodně a záplav. Přeci jen, to nejhorší trvalo hodinu. Voda, vystoupala velice rychle. Ale i přes to, se rozhlasem mohlo nést upozornění, že byl vyhlášen druhý stupeň povodňové aktivity, ale stalo se.

2.       Organizace - Ano už druhý den po povodních se začalo na úklidových pracích, ale zjištění, že do okolí ještě nedorazili vojáci ani výpomocné hasiči bylo šokující. Obec ztroskotala i na tom, že se opět nic nehlásilo. Byla neděle, je pravděpodobné, že starosta a ostatní dělali maximum, ale stejně jako předchozí den chyběla informovanost a organizace. V pondělí se situace zlepšila, začali používat rozhlas, konečně zajistili jednu jedinou cisternu s pitnou vodou. Ve škole se začala rozdávat humanitární pomoc a konečně dorazilo i více hasičů. V úterý, čili třetí den po povodni, dorazili i vojáci, je to možné. Oni byli mobilizovaní už v sobotu, ale do úterý se čekalo na rozkaz velení, tady se nabízí: WTF? Další věc je lidksé chování, lidé, kteří nebyli postiženi povodní přichází do školy pro věci na úklid, lopaty, kýble, čistící prostředky, voda pití a jiné. Ze začátku toho nebylo moc a oni si proto chodil ia ve velkém? Zase je tu špatná organizovanost, jak jim to mohli vydávat?
Zase je tu hají ta věc, že, to bylo krátký čas po povodních, samy měli mnoho starostí a těch lidí tam ze začátku bylo mnoho.

3.       Solidárnost - Ano, je pěkné, že se lidi umí semknout, ale je už ošklivé, že to je při tak ošklivé události. Nicméně to neubírá na tom, že i mnoho firem se zachovalo lidsky, nakoupili vody, jídlo a jiné a samy to rozváželi po okolí. Popřípadě vozí obci nástroje a nářadí. Ale lo vidět, že lidskost nevymřela. Sousedé pomáhají sousedům. Lidé od hasičů, dobrovolníci a jiní, všichni se účastní úklidu v domech, zahradách a ulicích.

No, což se mě týče, ten den jsem byl sto kilometrů od domu, od své mamky. S tátou jsme neváhali, sedli do auta a vyrazili. Nepotěšilo mě, když se mi začali valit sms zprávy ve stylu, takto a takto to tu vypadá a todle a todle děláme. Bože, moje představivost makala na sto procent, v hlavě se mi honili různé scénaře. Horší pak byli zprávy v rádiu, kde začali informovat o neprůjezdných tazích atd. Doufali jsme, že nějak projedeme. Podařilo se nám dostat až do Liberce. Několik cest zavřených. Prokličkovali jsme se až do mníšku s tím, že přebrodíme vodu a vydáme se pěšky, mamka byla na dně podle sms a hovorů.
Bohužel, hasiči nás nepustili. Nastal čas na rozhodnutí, skusit to přes Hrádek do Polska. Bohužel, když jsme tam dojeli, už bylo pozdě. Navíc, se mi začali dostávat zprávy, že voda opadá. I mamka se uklidnila. Chlapy se rozhodli, že to zkusí přes Harachov, opustil jsem je tedy v Liberci, protože jsem tušil, že to bude neprůjezdné. Šel jsem spát k sestře. Zprávy v tv, fotky na netu, děsilo to víc než jsem čekal. Táta domů dorazil po deváté večer. Na to, že jsme vyjeli v deset je to dost dlouhá doba. Já se domů dostal druhý den ráno. Když jsem vystoupil z auta, spadla mi brada. Katastrofa, už při průjezdu to byl děs, ale když jsem viděl zahradu, nebo to co z ní zbylo. Nemožné. Bylo mi slabo od srdce, skoro do práce. Zahrada, byla spíše táty záležitost, ale taky jsem na ní nechal
mnoho hodin práce a teď? Všechno spláchla voda. Nová cesta, dva měsíce stará, taky v háji, mosty poškozený. Na naší zahradě kráter, vyplavená dílna, koupelna, předsíň. Škoda mluvit. Ale sousedi o pár metrů níž na tom byli ještě hře. Máme tu výhodu, že bydlíme na mírném kopečku, ale oni oproti nám bydlí mnohem níž a proto doma měli metr vody.
Když to shrnu, je horší tu věc zažít na vlastní kůži, než na to koukat v TV a říkat si, je mi jich líto nebo soucítím s nimi. Je to nemožné, i kdyby chtěli sebevíc. Prostě kdo to nezažil, nemůže soucítit ve stejné míře.
By MartX. Copyringht 2008