Ve dvou se jde lépe i do pekla.

Modré oko

20. července 2010 v 19:29 | Macík |  Mé povídky
"Nevypadám zas tak zle." Promluvil sám k sobě menší mladík. Vyhublé tělo bylo korunováno hlavou s vystouplým špičatým nosem a s krátkými rozcuchanými, hnědými vlasy. Modrýma očima zkoumal svůj portrét na kamenné zdi. Pod portrétem byla rychlím škrabopisem načmárána suma a velký nápis "HLEDÁ SE ŽIVÝ, NEBO MRTVÝ."
Když si to chlapec přečetl, zamračil se a následně se rozhlédl. Stál na méně rušně cestě. Tu a tam prošel nějaký člověk směrem na hlavní třídu, kde to žilo mnohem více. Neustále proudící davy se řinuly ulicí plnou stánků oběma směry. Znovu pohlédl na svoji cenu.
"No to snad nemyslí vážně. Jen tisíc zlatých?" zabrblal si. Nervózně se ohlédl na právě procházející dívku. Když přešla, přetáhl si dlouhý plášť a zahalil tak bílou košili a hnědé kalhoty. Na hlavu si nasadil kápi. Ta mu do obličeje vrhala dost stínu, aby ho nemohl kdokoliv z kolemjdoucích poznat. Proplétal se davem. Na nejbližší křižovatce opustil hlavní ulici. Vstoupil do širší ulice s kamennými domy. Několikrát zatočil. Toto město znal už moc dobře, ačkoliv tu byl teprve druhým týdnem. Ještě prošel úzkou špinavou ulicí, ve žlábku na kraji tekla jakási stoka a celá ulice nepříjemně zapáchala. Přidal do kroku. Za chvíli se objevil na pobřeží široké řeky. Vlevo i vpravo byl kamenný most, jež překlenoval tento veletok. Posadil se na kamennou lavičku. Sejmul kápi, a z pod pláště vylovil šest kožených měšců. Spočítal si jejich obsah. Všech čtyřicet zlatých a osmnáct stříbrných si nasypal do černého váčku, zdobeného žlutým vyšíváním. "Chudák šlechtic." Politoval chlapíka, který se k němu postavil bokem a nehlídal si svoje peníze, lehký cíl. Ostatní měšce vzal a vyhodil je do řeky. Z náprsní kapsy vylovil fajfku. Z kapsy u kalhot tabák. Netrvalo dlouho, a už si spokojeně pokuřoval. Díval se přitom na lodi, proplouvající touto řekou a v mysli se mu vynořily vzpomínky na jeho dobrodružství na lodi.
            U vody strávil celé odpoledne, na večer vyrazil ke svému dočasnému domovu. Vstoupil
do vchodu většího domu na kraji města. Hostinec byl již plný. Nebylo v něm slyšet ani slovo a přes kouř bylo vidět sotva na metr. Prokličkoval mezi stoly, několikrát se otočil za slečnami v slušivém oblečení, krátkých sukních či po velkých výstřihách. Pozdravil hostinského, který zrovna čepoval pivo a na pult mu hodil zlatku. Prošel chodbou a klíčem si odemkl svůj pokoj. Vstoupil do prostorného pokoje. Kousek od okna byla postel s nebesy. V koutě se na chvíli objevilo rudé světlo, vycházející z fajfky cizince. Osvětlilo jeho hnědé oči zaměřeného na právě vstupujícího. Mladík vytáhl krátký nůž a napřáhl ruku.
"Zadrž!" ozval se nevítaný host pevným hlasem a vstal ze starého křesla.
"Kdo jsi a co chceš." Vyzvídal překvapený mladík.
"Nemusíte mít strach, mistře." Promluvil chladně noční návštěvník. "Přišel jsem za vámi kvůli obchodu." Pokračoval dál.
"Obchodu? Ale já s ničím neobchoduji." Bránil se chlapec, pořád držel ruku s nožem za hlavou.
"Přišel jsem požádat o vaše služby, mistře Siliusi Kersi." Nenechal se host odbýt.
"Ach tak, už mi to je jasné. Ale, mohl jste prokázat trochu zdvořilosti a přijít normálně. Navíc, okno jsem zavíral." Odpověděl Silius už jiným tónem.
"Ani vaše řemeslo není… ehm… zdvořilé." Pokračoval host v konverzaci. Došel ke kulatému stolku s dvěma křesly.
"Jenže v mém řemesle není zdvořilost součást práce." Bránil se Silius. Na stolku
se rozhořela svíce. Silius zvedl obočí nad levým okem.
Návštěvník se bez rozpaků posadil na jedno z křesel a sejmul kápi. Seděl tam
muž, Silius mu hádal tak třicet let. Dlouhé blonďaté vlasy, modré oči, pozorující ledově každý Siliusův pohyb. Mladík uklidil svůj vrhací nůž do pouzdra a sedl
si naproti cizincovi. Ten se pousmál.
"Zajisté, omluvte tedy mou drzost a lehkomyslnost. Oknem jsem opravdu nelezl. Nevím, co by na to říkali lidé, jež chodí kolem. Nebylo však složité podplatit hostinského, který má druhý klíč" pokračoval v rozhovoru neznámý.
"K čertu, kolik by ten vydřiduch ještě chtěl." Rozčílil se Silius, hned potom se ukldinil a pokračoval předchozím tóném: "Vaši omluvu rád příjmu, ale ještě bych rád znal jméno muže, se kterým jednám, vy o mě očividně víte vše."
"Samozřejmě, znovu mne omluvte, měl jsem se představit již mnohem dříve. Jmenuji se Roy Valls. K druhé vaší otázce, nebylo těžké uplatit toho chudáka, nabídl jsem mu sumu, která se nedá odmítnout.
A ano, o vás vím mnohé věci, vaše pověst vás předchází,í pane Siliusi. Koukal jsem, že jste tu již hledaný číslo jedna, docela mne udivuje, že tu ještě setrváváte a co je hlavní, že vás ještě nikdo neudal. Tisíc zlatých je pro obyčejné lidi v celku pěkná suma." Odpověděl Roy. Silius si mezitím napěchoval fajfku a zapálil si ji.Vydechl obláček namodralého kouře až oheň svíce trochu zaplápolal.
"Není těžkénebýt odhalen, většina lidí vidí jen to co chce a zbytek vidí peníze, ale přejděme tedy k věci." Vyzval Silius, který byl v duchu velice zvědavý na nabídku s kterou přišel tajemný Roy Valls.
"Dobrá tedy." Přikývl Roy a pokračoval dál: "Potřebovali bychom vaše služby. Já a mí společníci máme velký zájem o jistý modrý diamant zvaný Modré oko. Jeho magické schopnosti nechme prozatím stranou. Jedinou překážkou je pro nás, několik dveří, pastí a lidí. Nic co by nezvládl takový odborník, jako jste vy. Oko je ukryto v jednom chrámu Le May. Odměna pro vás by byla pět tisíc zlatých plus pětadvacet procent ze získaných věcí výjma onoho Modrého oka." Vyslovil svou nabídku Roy.
"Hmmm, lákavá nabídka, nicméně Le May není nic snadného. Příjděte zítra, po západu slunce a prosím normálním slušný způsobem. Promyslím si vaší nabídku a zítra vám dám vědět." Odpověděl Silius klidným hlasem, ale v duchu již věděl, že do toho půjde.Le May jsou velkým rizikem, ale odměna, je přilíš lákavá než aby jí nepřijal, uklidňoval se myšlenkou, že se dostal už i z horších situací, než mohou nastat v tom chrámě. Roy se zvedl, mírně se uklonil a rozloučil se. Ujistil, že zítra příjde v dohodnutou dobu. Nasadil si kápi a zmizel v temné chodbě. Silius se opřel v křesle, nohy si dal na stůl a ruce si složil na hruď. Byl spokojen. Dlouho do noci přemýšlel, u hostinského který se přišel podívat si nechal donést láhev vína. Pak už upíjel ze sklenky víno a pokuřoval fajfku. Přemýšlel co ho tam může čekat a jak následně zužitkuje vydělané peníze. Nakonec propadl do spánku ve kterém se mu zdálo, jak v ruce třímá modrý diamant o velikosti lidské pěsti a raduje se.
            Den se vlekl, Silius se každou chvilku díval z okna. Stejně jako už mnohokrát, byl i nyní vzrušený novým dobrodružstvím. A jako vždy to bylo provázeno nechutí k jídlu. Nuda, jež zažíval byla nesnesitelná a tak se rozhodl trénovat vrháni nožem.
            Poslední sluneční paprsky se snesly do pokoje starého hostince na okraji tohoto velkého města. Silius seděl v jednom z křesel a vychutnával nový tabák. Chvíli před soumrakem mu ho donesl poslíček. Pusou udělal několik koleček. Lehké bouchání na dveře rozbušilo jeho srdce. Vstal a došel pomalu ke dveřím, tam se zhluboka nadechl, nasadil kamenný výraz a otevřel dveře.
"Zdravím, mistře Siliusi. Přišel jsem, jak jsme se dohodli." Řekl tentokrát již vítanný host.
" I já vás zdravím Royi, pojď dál." Odpověděl Silius. Roy si sejmul kápi a rovnou došel ke křeslu, kde seděl i předchozí noc.
"Přejdeme rovnou k věci. Jak jste se rozhodl ohledně mé včerejší nabídky?" řekl ledově Roy a vrhl na Siliuse zkoumavý pohled. Ten zachoval chladnou hlavu. A odpověděl:
"Inu, po dlouhém a pečlivém přemyšlení jsem se rozhodl vaši nabídku akceptovat."
"Výtečně, jste moudrý muž Siliusi." Odpověděl Roy a podal si se Siliusem ruku.
"Ale teď bych rád slyšel detaili." Řekl pevným hlasem Silius.
"To samozřejmě chápu.
Le May, je jistý kouzelnický spolek, jak jistě víte, v jejich řadách jsou pouze ženy. Před
necelými sto lety se jim násilím podařil uzmout tento magický klenot, jež je opředen legendami. S jeho pomocí lze vyrobit lečivý lektvar…" začal vyprávět Roy, ale Silius mu skočil do řeči: "Lečivý lektvar vám udělá každý druhý alchymista." Řekl pohrdavě. Roy ho sjel pohledem. "Ano, to je pravda, ale kdyby jste mi laskavě naskákal do řeči, dozvěděl by jste se více. Ehm… tak tedy díky Modrému oku se dá vyrobit lečivý lektvar i na magické zranění a smrtelná zranění. Prý dokáže oživit mrtvé. A spoustu jiných, už ne tak zajimavých věcí. Každopádně ho ony kněžky získali a ukryli v jednom z chrámů. Díky jednomu našemu společníkovy se nám podařilo zjistit o který chrám se jedná. Je dva dny cesty odsud. Až tam přijedem, nastane naše chvíle, postaráme se o venkovní hlídkua vnikneme dovnitř. Díky mapám v chrámu nezabloudíme. Bohužel pro nás, je tam spousta pastí a skrytých chodeb, ale jak jsem říkal, takový muž, jako jste vy, to dokáže snadno. Vezmeme diamant a zmizíme jak to půjde. Jistě se chcete zeptat, zda-li tam není nějaká pokladnice. Řeknu vám, že ano a že se počítá s tím, že její obsah také připadne nám. Nyní se vydám se svou družinou. Za východu slunce vás očekávám i s koněm na jižní bráně." Dopověděl Roy a pomalu se zvedl. Silius si také stoupl, podal ruku Royovi.
"Jsme dohodnuti, zítra tam budu." Pak bez dalších slov, Roy opustil místnost. Silius počkal, až se dveře zavřou a pak se rozzářil. Spokojeně usedl do křesla a vytáhl zbytek láhve od včerejška.
            Ještě před svítáním ho probudil hostinský, jak si včera poručil. Ve stáji měl již osedlaného koně. Sbalil si své nářadí do torny a nějaké oblečení dal do druhé torny. U pultu zaplatil hostinskému a prošel dveřmi do malé stáje. V malých boxech stálo pár koní. Jeho hnědáka držel podkoní u dveří. K sedlu připnul torny. Podkonímu dal zlaťák a podíval se zvířeti do tváře. Mezi očima měl bílou skvrnu. Pak došel k sedlu a ladně se na něj vyhoupl. Klusem vyrazil k jižní bráně. Na východě, pomalu začínal úsvit.
            Když dorazil k jižní bráně, bylo slunce vidět z poloviny. Druhou polovinu skrýval les. Za vstupem do města už čekala skupinka osmi jezdců. Po strohém pozdravení přišlo na řadu představení.
"Toto je zloděj Silius, mistr svého řemesla na slovo vzatý." Chopil se slova Roy, který seděl na sněhobílém koni. Dlouhý temně modrý plášť mu zakrýval celé tělo. Zdálo se, že to tu vede.
"A toto je Zear, náš válečník, který nezná bolest." Ukázal na muže, který seděl na tažném koni. Na sobě měl jen triko bez rukávů a krátké kalhoty. Jeho tělo bylo samý sval. Přes rameno měl přehozené válečné kladivo, jež bylo velké skoro jako on. Přes záda měl připnutý velký obouruční meč.
"Toto je Eliss" řekl Roy a ukázal na brunetu s dlouhými kudrnatými vlasy. V šedivých očích se jí zrcadlil jakýsi zájem. "Je to čarodějka, postará se o magické zámky, zabezpečení a magii všeobecně. A naše bojovná síla spočívá v bratřích Guardových, Lucas, Belard a Alex." Pokračoval Roy a postupně při výjmenování jmen ukazoval na bratry, kteří ovšem vypadali naprosto stejně. Krátké bílé vlasy, trčící do všech stran.
Hluboké zelené oči. Na sobě měli rudou košili, a kovové košile. U pasu se každému houpal dlouhý úzký meč. "Samozřejmě nesmím opomenout našeho alchymistu Drobina a druida Farsta." Ukázal na nejdříve na holohlavého mladíka opásaného různými koženými váčky a velkým batohem na zádech, který se na Siliuse šibalsky usmíval. Poslední člen družiny, hleděl na Siliuse nepříjemným pohledem. Dlouhé černé vlasy a chladné modré oči. Na sobě tmavě zelený kabát dlouhý až ke kolenům. V pase sepnutý koženým páskem. Kolem krku měl sepnutý Smaragdový plášť jehož kraje byli zdobeny stříbrnou nití. Nad oběma rameny trčely rukojeti omotané světle hnědou kůží.
" Pokud nemá nikdo námitky, můžeme vyrazit." Zavelel Roy. Ticho mu bylo odpovědí, a proto popohnal koně rovnou do klusu. Ostatní se rozjely za ním.
            Po chvíli dohnali spoždění, které vzniklo představováním a proto zvolnili tempo. Lidé z družiny si spolu povídali a vyprávěli své zabavné historky. Silius jel sám hned za Royem, který jel v čele skupiny s Farstem, vedli jakousi řeč o nebezpečí, které mohou čekat kolem chrámu. Ačkoliv si Silius s nikým nepovídal, měl jako vždy uši napnuté, aby mu neuniklo nic podstatného. Před polednem vjeli do hustého listnatého lesa, což bylo dobře. Sluníčko pálilo a jízda mezi loukami byla úmorná. Teď ve stínů mnoholetých stromů se jelo o dost příjemněji. Skupinky se různě prostřídali, jen vedoucí dvojíce zůstala stejná, nyní vedly konverzaci o jakých si bylinách. Silius pohlédl na pravou stranu, když koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Díky bohu to byla jen ta čarodějka. V hlavě si říkal, že zase nevypadá tak špatně.
"Děkuji." Řekla a pohlédla na něj svými šedivýma očima. Na tváři měla upřímný úsměv.
"Ehm…." Zadíval se na ní nechápě. Po okamžiku se na ní podíval vyčítavě. "Snad neumíš číst myšlenky." Řekl a zadíval se na ní skoro až prosebně.
"Umím." Řekla a dál se na něj culila.
"Ale… Ale… Ale… to né." Koktal Silius a trochu se začervenal.
"Ale ano."
Přitakala mu.
"Ale to není fér." Vzdychnul Silius.
"Ale je. Nemusíš se ovšem bát, nemůžu si je číst jak chci a kdy chci. Samozřejmě od hlupáku s tím není problém, ale člověk chytrý má mysl dalo by se řícz zavřenou a jen občas se do ní dá nahlédnout. Většinou je to oslabenou nějakými city, či hlubším zamyšlením či zasněním." Vysvětlila mu Eliss.
"No to je tak trošku neslušné, nemyslíš?"
"No, abych pravdu řekla, občas ano. Ale najdou se i takové momenty, jako je tento, kdy je to fajn. Představ si, že bych se jinak ani nedozvěděla, to že podle tebe vypadám dobře." Řekla mu a opět se na něj usmála.
"No, ale já bych ti to řekl." Bránil se Silius a v duchu věděl, že to pravda není.
"Ale jistě, že by jsi mi to řekl." Řekla mu Eliss s jakým si tónem.
"Ten tón se mi nelíbí, zní velice ironicky."
"Ale já opravdu věřím tomu, že bys mi to řekl." Chlácholila ho Eliss.
"Zase ten samý tón." Zakňučel Silius a sklopil zrak na zem. Eliss se jen pobaveně zasmála.
S krátkou přestávkou na oběd pokračovali až do setmění. Diskuze členů družiny pokračovala pozdě do noci.
            Ráno probudil Siliuse hluk, když se posadil, zjistil, že celá družina snidá, nebo si bali své věci. Byl trochu sklamán, že ho nikdo nevzbudil. Vzal si kus masa, které zbylo od večeře a zajedl ho kusem chleba. Před medovinou dal přednost vodě, již dnes navečer by měli dorazitk chrámu a pak, teprve příjde ona zábava. Ani ne půl hodiny po probuzení seděl Silius v sedle. Cesta, stejně jako včera probíhala za veselé konverzace. Když se slunce ocitlo v půlce své pouti, zastavili. Kousek od cesty proudil malí lesní potůček a po kousku jeho proudu byl mal vodopádek. Jejich oběd byl ve spěchu. Nabrali si vodu do svých čutor a pokračovali dál.
            Pomalu se stmívalo, když Eliss, která jela po boku Siliuse, popohnala koně a bokem se zastavila před celou výpravou.
"Před námi je vztyčená bublina, je to velmi silné kouzlo Apologetica bulla. Jakmile jí projdeme, mág který jí vyvolal bude okamžitě vědět, že má co dočinění s narušiteli. Dobrá zpáva je, že chrám nemůže být více jak jeden kilometr odsud." Vysvětlila své počínání.
"Jistě, s něčím podobným jsme ale počítali. A takový šikovná mág jako jsi ty s tím snad nebude mít nějaký problém." Řekl Roy a spiklenecky mrkl na Eliss. Ta se usmála: "Můj drahý příteli, Jistě, že existuje nějaká cesta. Znám jedno kouzlo, které nám pomůže proniknout bez povšimnutí." Odpověděla.
"Tak se pusť do díla a vy ostatní, máte poslední možnost si pečlivě rozmyslet, jestli do tohoto podniku opravdu půjdete. Každý z Vás ví, co ho čeká, každý má nějaký úkol a může se stát, že při jeho plnění můžete přijít o život." Chvíli se odmlčel: "Pokud tedy nikdo nerozvažuje odchod, doporučuji si všem odpočinout si." Všichni sesedli z koně a usadili se poblíž, v hovoru pokračovalii i nadále. Teď ovšem se téma diskuze ubíralo k chrámu a k nástrahám, jež je čekají. Eliss si sedla dál od ostatník, nohy skřížila, ruce položila na kolena. Silius si sedl kousek od ní a pečlivě pozoroval, co dělá. Seděla rovně jak proutek, a oči upřené do dály. Mumlala jakási slova, kterým však nerozumněl
            Čas se vlekl, na krajinu spadla temnota noci, jediný zvuk, který se nesl vzduchem bylo praskání malého ohně. Eliss seděla již druhou hodinu bez hnutí, avšak stále něco po tichu říkala. Oči jí začali žloutnout, postavila se, rukou ve vzduchu naznačila oblouk. Když rukou dojela k zemi, nepřímila se a hlasitěji než před tím vyřkla: "Resero cava murinum!" Ve vzduchu se pomalu začal stříbřitě třpytit malá brána. Celá družina zbystřela. Eliss prošla skrz.
"Koně nechte zde, vezměte si jen to co budete potřebovat. A pospěšte si, ta skulina se za chvíli zhroutí." Oznámila jim. Všichni chvatně pobrali svou zbroj. Roy vodou z ktlíku uhasil oheň. Všichni prošli, Silius jako poslední. Pak se otočili a čekali než průchod a jejich jediná cesta ven spadne. Netrvalo dlouho, a stříbrné třpytky se začali pomalu a lehce snášet k zemi.
"No, to by bylo" prohodila spokojeně Eliss.
"Tak panstvo, jdeme se projít." Zvolal jeden z bratrů Guardových. Celé společenstvo vykročilo dál.
            Před skupinou se začala rýsovat temná stavba s kopulovou střechou. Všichni byli však udiveni její velikostí. Zastavili a přemýšleli co dál. Z temnoty noci, se začalo ozývat jakési cupitání. Všichni zbystřeli, tu a tam se ozvlo i tření kovu o kov.
"Eliss! Světlo! A hned!" zakřičel Roy. Eliss skřížila ruce na hrudi.
"Deadalum eos!" vykřkla. Vytasila svůj meč, sevřela ho oběma rukama a dala nad hlavu. Od konce čepele se mihnul zlatý pruh směrem k špičce, odtud vystřelila zlatavá koule k noční obloze. Po chvíli letu se zastavila. Všechny oslnila vlna světla, která vyšla z té koule. Pak se světlo ustálilo a bylo vidět jako za slunečného dne. Nikomu s členů družiny se pohled, jenž se jim naskytl, nelíbil. Několik metrů před nimi stáli jaká si monstra.
Tenké, černé dlouhé nohy zakončeny třemi prsty a drápy. Drobné tělo, ze kterého odpadávali kousky masa zčernalého stařím a plísní.
Z těla vycházeli dvě dlouhé tenké ruce, pokryty též hnilobnou kůží. Malé dlaně, dlouhé prsty s ještě delšími drápy. Na krku malá hlava. Srostlé rty a prázdné oční důlky dokonávaly děsivý zjev. Mohlo jich tam být tak padesát, odhadoval Silius. Chvíle po kterou na sebe hleděli přišla všem nekonečná. Pak se kreatury rozeběhli proti nim. Silius instinktivne šáhnul oběma rukama k opasku a vrhnul dva své nože současně. Většina válečníků se rozeběhla vstříc nepříteli. Farst stál mimo hlavní dění a každou chvíli napínal tětivu. Silius váhal, jestli má vytasit svůj krátký meč, nebo se držet mimo dosah a co nejvíc jich zabít noži. Silius zachytil jakýsi pohyb u Eliss. Bojovala, teď s jednou z těch pekelných bestií. Pokaždý, když se její meč setkal s drápy netvora, spadlo k zemi pár jisker. Zabraná bojem však
nevnímala plně své okolí. Ze zadu se na ní řitil jeden démon.
Uchopil konec svého nože a vrhl ho, jak nejlépe uměl.
Nůž proletěl kolem ucha Roye, zkrátil pár zrzavých vlasů jednoho z bratrů Guardových a dutou ránou se zabodl do týla zákeřnému útočníkovi. V tu samou chvíli setla Eliss svému soupeři hlavu a otočila se, část rozpuštěných vlasů jí zakryla pravou tvář. Bestie se před ní složila. Mrkla na Siliuse a ten na ní ukázal zdvižený palec. Pak sebral veškerou odvahu, vytasil svůj mečík a rozeběhl se vstříc boji. Ještě v běhu stihl vrhnout jeden nůž. V pravo kus před ním se ozvala rána a do vzduchu se vznesla část hlíny. Hned po ní vyšlehl plamen. Když se Silius otočil, zpozoroval Drobina, který se směje od ucha k uchu a hází černé koule, které po dopadu, explodují. Rozeběhl se dál a v hloubi duše doufal, že ho snad Drobin či Farst omylem nezasáhnou.
První volný nepřítel před ním, pokusil se ho zabít ještě v běhu. Bestie se mu však vyhla, na tváři ucítíl, palčivou bolest. Šahl si tam třemi prsty. Ke svému překvapení, zjistil, že je to jeho krev. Vší silou udeřil. Rána zůstala viset na drápech nepřítele. Tupá bolest zachvátila celé jeho břicho, v příštím okamžiku se mírně vznesl do vzduchu a odletěl kousek do zadu. Pohlédl na své břicho. Přes tři dlouhé díry zahlédl svou kroužkovou košili. Oko mu utkvělo na
Eliss. Namířila mečem na dalšího netvora. "Fulmine ictus!"zakřičela a z po ostří meče se rozjeli blesky které vystřelily ze špičky démona. Jeho tělo se chvíli zmítalo v křečích, pak kouřící na zem. Tento pohled dodal Siliusovi sílu. Vstal, ukrutně ho bolely žebra. Rozeběhl se proti jeho soku a udeřil. Ránu zastavily
opět drápy. Špička jeho meče mířila přímo mezi jeho důlky. Pak ho to napadlo. Přimhouřil oči a mírně se pousmál, pak zatlačil meč vpřed. Ten projel hlavou démona. Tomu se podlomily nohy a spadl k zemi. Z nehybného těla vyňal svůj meč. Po jeho čepeli stékala temně rudá krev. Ze špičky odkápala na zem. Silius se rozhlédl. Všechen boj již ustal. Eliss bojovala s posledním nepřítelem. Napřáhla se a při dáhlem úderu zvolala: "Geminus mucro!" její meč zazářil stříbrně. Na protější straně se objevil úplně stejný meč z modré mlhoviny. Pravý meč se zastavil o drápy bestie, ale jeho kopie zasadila smrtelný úder do nechráněného boku. Pak se mlhovina rozplynula. Mrtvý netvor se svalil k zemi. Silius se rozhlédl po zbytku bojiště. Drobné kouřící krátery od mistra Drobina. Těla těch monster, jeden zrzek se stěží opíral o svého bratra. Z rány na noze mu koukala kost. Další jeho bratr seděl opřený o dvě mrtvoly na sobě, temně rudý flek na jeho košili se pomalu zvětšoval. Rukou si tlačil na dvě hluboké rány na krku, ze kterých se i přes to řinula krev. Farst nejspíše zahlédl krvácejícího válečníka a spěchal k němu. Klekl si, pozorně si prohledl ránu a začal se přehrabovat ve své torně. Po krátké chvíli vylovil černý váček.
Něco nasypal na krvácející ránu. Prsty lehce přejížděl nad ránami. Krvácení stále pokračovalo. Zbytek družiny sledoval veškeré počínání. Eliss už nevydržela nečině stát, rychlím krokem došla k raněnému. Poklekla, Farst jí uvolnil místo. Dala svou ruku nad těžká zranění: "Oro vos, tantum antiquam. Datis mihi potentiam, qui salvabo saucium. Non sinatis, qui sui psyche  derelinquabat mundum vyvi. Per-curate vulnos!" Už po prvím slově jí začalo z dlaně vycházet mihotavé zlaté světlo. Krvácení však neustávalo ani po dokončení kouzla. Oči mladíka pomalu vyjeli nahoru. Nyní už zůstaly prázdné, bílé.
Eliss, mu oči zavřela. Pak se setmělo, zářící koule se s tichým zasyčením rozplynula. Stály tam v tichu a bez jediného pohybu.
            Oči se jim již dávno přizpůsobily na temnotu. Pak do nekonečného ticha zazněl hlas Roye: "Musíme jít dál, ať jeho smrt není zbytečná." Ticho mu bylo odpovědí. Jako na povel se oči všech zaměřili na tmavou siluetu toho tajemného chrámu. Roy vyrazil pomalu vpřed, ostatní ho následovali. Mezi všemi vládlo hrobové ticho.
Zemřel jim přítel, většina ho neznala dlouho, ale ty
dva dny jim připadali, jako by se znaly věčnost. A i když si to někteří z nich uvědomili, nemohli se i přesto zbavit lítosti a snad i smutku nad jeho odchodem z toho světa, plného bolesti a smrti.
            Těch několik metrů jim přišlo jako nekonečná pouť, ale teď stály před dvoukřídlými dveřmi, masivní kování jim jen dokozovalo jejich pevnost a snad i nezničitelnost. Všichni upřely pohled na Siliuse, kterému tím připomněly, proč tu vlastně. Chvíli se přehraboval v torně, až konečně vytáhl malé oválné pouzdro. Z něj vyňal jakésy brýle. Na rozdíl od běžných brýli, měli tyto několik řád sklíček,
jež se daly vyklápět a sklápět. Celá družina nervozně hleděla, jak Silius pomalu sklápy různě barevná sklíčka. Pak se zastavil, brýle si vytáhl na hlavu opět se ponořil do tajů své torny. Netrvalo dlouho a vylovil z ní obyčejný šperhák. Chvíli se hrabal ve dvou zámcích, dokud se neozvalo cvaknutí. Pak ustoupil do pozadí, jeho místo zaujal jediný z bratří Guardových, kterému se nic nestalo. V očích mu plála chuť po pomstě. Chytil za kliku a bezhlavě vyrazil dovnitř. Hned po něm se tam nahrnul zbytek družiny. Stály ve velké kruhové místnosti. Na zdech se postupně začínaly zapalovat pochodně. Osvítily tak prostor, který byl prázdný až na jakýsi portál s pískovcových kvádrů.
Mezi nimi probíhaly různobarevné blesky. Všichni zůstaly jako přimražení a zkoumavé pohledy upíraly na neznámý artefakt. Eliss po krátkém vyčkávání předstoupila před kameny. Zrak jí utkvěl na vrchním kvádru, jež na sobě nesl jakýsi text.
"Je tu něco napsáno, je to starý elfský dialekt." Prohlásila aníž by pohledem sjela z toho textu.
"A dokážeš to přeložit?" zeptal se Silius a sám se divil, že tu otázku položil.
"Snad ano. Píše se tu: Spletitá cesta životem je, neb nástrah, které v sobě skýtá je mnoho. Vstup a dokaž tak, že jsi ho hoden a odměněn budeš. Avšak rozvažuj pečlivě, protože pouť, jež tě po průchodu čeká trnitá je jak květina zvaná růže."
"To je moc pěkný, ale co to vlastně znamená." Zeptal se Drobin.
"Zkouška." Odpověděl stroze Farst
"Jsem tu hlupák jen já, nebo i někdo jiný nechápe, oč tu běží?" zeptal se svalnatý válečník s kladivem od krve. Všichni jen mlčeli. Eliss náhle vstoupila mezi kvádry, blesky zrudly a pohltily ji. Celá
družina
stála bez hnutí s ústy otevřenými dokořán. Pak si dodal odvahy Silius, i když už po prvním kroce slyšel v hlavě kritický hlásek, který ho označoval za sebevraha a hlupáka. Když vstoupil mezi tři kvádry, blesky mu začaly olizovat tělo, cítil slabé šimrání po celém těle. Pak neuvěřitelný tlak v uších, bolestí zavřel oči. Pak už jen přistál na podlaze, podlomily se mu kolena a on spadl na chladný kámen. Ihned vstal rozhlédl se. Viděl Eliss, jak jde po obvodu menší čtvercové místnosti. Na každé stěně byli dvoje dveře a nad nimi nápis, právě ten Eliss zkoumala nejvíce. Mezi tím se místnost plnila členy společenstva. Jakmile tam byli všichni spustila Eliss: "Na každé stěně jsou dvoje dveře a nad každýma z nich je jedno slovo. A druhých dveří je pak jeho protiklad. Hlad a sytost, voda a oheň, peklo a nebe, den a noc." Říkala a postupně ukazovala na jednotlivé dveře. Roy udělal krok vpřed a podíval se na všechny dveře. "O tomto nebyla nikde ani zmínka." Říkal a nevěřícně kroutil hlavou. Mezi družinou začal slabý šepot, jež pomalu rostl. Po okamžiku se změnil v menší hádku, až nakonec přerostl do velké hádky, všichni až na Siliuse, Roye a čarodějku na sebe vzájemně křičeli a hájili názory své či druhých.
"Ticho!" rozezněl se zvučný Royův hlas. Nastalo hrobové ticho, všechny pohledy se upřely na vedoucího člena skupiny.
"Každý z Vás, má názor, do kterých dveří se vydat. Pro všechny bohy! Jsme přeci lidé! Doteď jsme se chovali, jako bratři a sestra, tak se tak chovejme i teď. Uděláme to jednoduše, ke kterým dveřím si stoupne více lidí, tam se vydáme." Před okamžik ještě tázavé pohledy na Roye, se změnili na nenávistné a nesouhlasné. Po krátké chvíli stáli malé skupinky před čtyřmi dveřmi. Sám Roy jako poslední přistoupil k pátým dveřím. Eliss stála se Siliusem u těch samých. Silius nad tím vlastně ani nepřemýšlel, prostě zamířil k těm samým co Eliss. Na kamenném kvádru byl nápis oheň. Největší skupina stála před dveřmi s nápisem Nebe.
Dvě menší skupiny stály u sytosti a druhá u Dne.
"Je tedy rozhodnuto, půjdeme do dveří s nápisem nebe." Prohlásil Roy. Sotva to dořekl, rozpoutala se hádka větší, než li před tím. Každý teď bránil správnost a logiku svého rohodnutí. Siliuse už zařčínala bolet hlava z té spousty slov, které násobila ozvěna. Rukama zakryl uši. Eliss, už nemohla unést fakt, že se nikdy neshodnou, že to bohatství, které je najednou na dosah je rozdělí, a co hůř, zhoršovala to tvrdohlavost a arogance každého z nich. Natáhla ruku kolem Siliusova ramena, rychle se otočili a zmizeli ve tmě, jež vládla za kvádry. Hluk, v místnosti utichl. Všichni se tázavě podívali na dveře, kde čarodějka před chvílí stála. Roy jen zakroutil hlavou. V tichosti se pak rozešli, každá skupinka do dveří, o kterých si myslela, že jsou ty správné.
            Již po několikáté zatáčeli v užší kamenné chodbě. Silius začínal mít trochu strach, zda vybrala tu správnou cestu, ta otázka ho pálila čím dál víc. Byl rád, za malpu světelnou kuličku, nesoucí se před nimi, která jim osvětlila průchod.
"Nemusíš se bát, určitě jdeme správně." Řekla z ničeho nic.
"No,ale …" začal Silius.
"Za prvé, vím to, protože jsem na tuto výprava hodně četla a za druhé, oheň byl jediný z těch věcí, který není čistě zlý, nebo dobrý." Chvíli se odmlčela "A za třetí, ano čtu ti tvé myšlenky a nemá cenu se rozčilovat." Řekla a omluvně se na něj usmála.
"No, možná to je takto snažší." Vzdychl si. Vzduch začinal více těžknout, plíseň šla cítit čím dál víc. Tu a tam ze stropu kapala voda. Pár kapek ochutnala čarodějka a hned je vyplivla.
"Hodně kyselá, jsme pod nějakým močálem." Zapřemýšlela nahlas. Pokračovali dál, až vstoupili do menší místnosti. Po zdech se rozhořeli pochodně. Uprostřed místnosti stál na kamenném oltáři Modrý diamant ve tvaru kapky. Velký byl jak dlaň řemeslníka. Světlo pochodní dopadalo na jeho broušené plochy a odráželo se. Přišli blíže, na podstavci bylo cosi vyryto, a bylo to stejným jazykem, jako na kvádrech, usoudil Silius.
"Člověče, měj se na pozoru, když tento mocný kámen do rukou vezmeš, jako by jsi vzal esenci ze samotné moci. V tomto kameni snoubí se síla života a smrti, nekonečné moudrosti nebo věčného zapomenutí. Pokud ho vezmeč tak věz, že poneseš břímě těžké a nevyzpytatelné a jen na tobě bude, abys nedopustil, aby se nedostalo do špatných rukou." Překládala Eliss nahlas. Když poslouchal hlas mocné čarodějky, utkvěla mu myšlenka, že by konečně jendou měl udělat správnou věc, vzít ten diamant, ale né aby si ho nechal pro sebe, nebo aby ho prodal, ale aby mu zajistil větší bezpečí, protože na moc, kterou tento diamant vládne, neexistuje tak velká zodpovědnost. Ne celém světě by se nenašel muž ani žena, která by mohla touto silou vládnout. Možná jen udělat si lahvičku či dvě toho léčivého lektvaru a pak ho ukrýt, ukrýt ho pro budoucnost, až příjde muž královské krve a bude jej hledat, ne však pro sebe nebo pro svou potřebu, ale pro to aby pomohl člověku, kterého bude milovat, jen on bude hoden diamant pozvednout a použít.
Silius otevřel oči, seděl na chladné zemi, zády se opíral o nohy své přítelkyně, mírně zaklonil hlavu. Eliss se na něj hřejivě usmála.
"Co to… bylo?? Zeptal se zmateně.
"Bylo to myšlenka hodná vládce lidí, myšlenka povznášející ducha. A potom, na ní navázalo jisté proroctví." Odpověděla mu, a pomohla mu na nohy. Dlaně mu položila na ramena. Hlavu sklonila tak, že její ústa se téměř dotýkali jeho ucha. Před nimi stál diamant, Modré oko, mocný artefakt starých dob.
"Vezmi ho, a udělejme, co jsi řekl, protože to bude skutek, jež si budou lidé pamatovat po mnoho generací a budou si pamatovat tebe, ne jako jednoho z nejlepších zlodějů v širém světě, ale jako muže, který vykonal skutek královský, ačkoliv králem nebyl. Pomalu položil své dlaně na ten modrý kámen, o kterém kolují ty legendy. V okamžiku, kdy jej pevně sevřel, se rozzářil. Záře byla ostrá, až museli zavřít oči, když je otevřeli, stály na malé vyhlídce. Pod nimi v menším údolí protékal potok, na jeho obou březích stálo malé město. Nad městem kvetli sady, dál na stráni se začali prostírat lesy. Silius uchopil jednu z rukou Eliss, kterou měla ještě na rameni, a otočil se. Usmál se na ni, poprvé v životě cítil u srdce takový divný pocit. Pak se otočil zpět k městu, diamant volnou rukou umístil do své torny, pak vykročili.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
By MartX. Copyringht 2008