Ve dvou se jde lépe i do pekla.

Láska je opravdové peklo

20. června 2010 v 13:47 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Je to okamžik, okamžik kdy dny mé naděje, víry a snů skončili, rozpadly se jako domeček z karet. Jak málo stačí k totálnímu rozkladu vize. Pár písmenek zaslaných z jednoho mobilního telefonu do druhého a pro mě jako by skončil svět, zatajil se mi dech, nevěřícně jsem pročítal sms znovu a znovu. Mohl jsem si jí číst do kola stokrát a nic by se nezměnilo, stálo tam to samé. Konec blažených představ.
Bylo to jako rána dubovou palicí, akorát místo fyzické bolesti se dostavila bolest duševní. Někdo to nazývá zlomeným srdcem, jiný zase odpornou zradou.

Osoba, jež miluji, které bych snesl cokoliv a odkudkoliv na celém širém světě, my napsala, že něco mezi ní a mým kamarádem je. A co přišlo pak? V hlavě se mi roztočil vír otázek. Jak? Proč? Co jsem udělal špatně? A tak podobně. Jako bych se octnul v jakési bublině a čas v ní stál.

Odpoledne jsem strávil jako ve snu, ve zlém snu. Než jsem se nadál, seděl jsem v autě mířícím na ubytovnu. V hlavě mnoho otázek, ale co hůř, na zadním sedadle jsem neseděl já, nýbrž jen prázdná schránka. Ta bestie, ze mě vymlátila všechen život, všechnu chuť do něj. Vycucla ze mě veškerou radost, veškeré štěstí. Zbyl jen uzlíček neštěstí. A co potom, srdce bolí, hlava třeští. Propadám se do hlubokých temnot osamění, jsem jako loď na širém moři obklopená jenom tekutou smrtí. Tu se z temnoty noří světélko, malé světélko podpory, přátelství. Snaží se rozehřát zmrzlé srdce. Štípe led, jež na něm zanechala ta špatná zpráva, jde to však ztuha. Nebojuji s tou bolestí a smutkem, plně se mu poddávám a nechávám se jim unášet. I vztek se hromadí. Jak mi to mohl udělat? Jak? Proč? Co jsem mu udělal tak zlého? Copak mi ta podpásovka patří? Vždyť jsem to byl já, kdo jim našel společnou řeč, vždyť já byl ten kdo je zaved do rozhovoru a kdo je pak opustil a nechal o samotě. Je to moje chyba, omylem jsem rozkřesal jiskru, nevšiml jsem si ji, tiše doutnala, pak už jsem nebyl v cestě, rozhořel se plamen.

Je to jen další bezpáteřní zmetek, který mi vzal jediné štěstí, co jsem měl. Vše co mi zůstalo, jsou vzpomínky na těch pár okamžiků a ten jeden krásný den kdy jsme spolu procházeli jarmark, koukali na vystoupení a radovali se z maličkostí.

A přesto mi malý hlásek v hlavě říká, ať jsem rád, že je ráda, že je šťastná. Přesto upadám dál do nicoty a zapomnění. Přátelé natahují ruce. Já se však nechytám, nechci pomoc, chci už jen konec, konec všeho. Co mám dělat dál, co ode mne čekají? Představují si, že se budu chovat, jako by se nic nestalo, jako bych nikdy necítil tu lásku, která teď bodá jako tisíce nožů? Ba co hůř, mám jim snad přihlížet, když budou spolu, už jen ta představa se mi hnusí a tříští mé srdce na miliony střípků. A co je vrchol onoho pověstného ledovce? Omylem zaslaná zpráva s textem, jež mě srazil opět k zemi. A přitom slova, jež v ní zněly, nebyly tak špatné, byli prosté: Martin to celkem vzal. A co to trocha písmenek dokáže. Ano, byla to ona poslední kapka do přetékajícího poháru zklamání a nenávisti.
A přesto jí stále miluji natolik, abych se s ní bez jakých kolik výčitek bavil. Ne, je to horší, uklidňoval jsem ji, říkal jsem jí, že je to nemusí mrzet, že se tím nemají trápit, že se z toho vylížu, jako vždy. A stejnak vidím vinu spíše na jeho straně než na straně dívky, jež mi zlomila mé srdce, mé city udusala do země a udělala ze mě trosku. On mě zradil, bodnul nůž do zad. A já, láskou zaslepený jsem jí uklidnil, že zůstaneme přáteli a to i sním. Ale jak? Jak se mu mám podívat do očí, jak se mu mám postavit, aniž bych mu dal pořádnou ránu. Ano nejsem rváč, nikdy jsem jím nebyl. Ale ten vztek ve mně kypí, to sémě cítím uvnitř. Ničí mé nervy. A může se stát, že ze mě udělá jiného člověka. Člověka, kterým jsem nikdy nechtěl být, jež se neumí radovat ze života, žijícího o samotě na okraji společnosti mimo dosah zklamání a bolesti. Už bych nebyl ten hodný kamarád, který každého vyslechne, ke kterému si chodí pro radu a svěřit se mu, ten který ze sebe dělá hlupáka. Ta povaha se ztratí jako pára nad hrncem a zbude jen vlk samotář stárnoucí ve svém doupěti, ve svém světě.
Proč mě jen ta láska dostihla, proč mě tak krutě srazila na kolena a snaží se mě srazit znovu a znovu, proč jen jsem nemohl zůstat pozorovatelem těch vztahů, které ničí mé kamarády a naopak jim dodávají chuť žít, jako nějaký elixír. Proč? Proč se to děje, ta myšlenka my nedá spát, nemám chvíli klidu, nemůžu kloudně myslet, myslím, že odpověď nikdy nedostanu…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
By MartX. Copyringht 2008