Má drahá,
Není tomu dlouho, co jsem měl tu čest poznat Vás více. Netrvalo dlouho a Vaše kouzlo charakteru mě očarovalo tak těžce. Ač si to nemohu nijak vysvětlit, je mi tak krásně, cítím, jak mým tělem probíhá život a přitom má mysl upadá do temnot deprese. Mít v tuto chvíli možnost myslet logicky, určitě bych přišel na nápad, kterým bych tento argument objasnil. Bohužel pro mne, je má mysl zaslepena myšlenkami na Vaši osobu a krásu. Sekundy jsou pro mne dny, minuty měsíce a dny jsou celé roky.
Myšlenky na Vás, na možnost, že by jsme se spolu sešli mi berou veškeré soustředění. Práce, které jsem dříve dělal jen pár okamžiků, jsou nyní na hodiny. Veškerá šikovnost, veškerý talent, jako by odletěl někam do dálky. Zbyla tu jen schránka, nádoba přetékající láskou k Vám. Nyní již chápu to moudro, ve kterém se praví, že hlava srdci neporučí. Vím, že mou lásku nemůžete opětovat, plně to chápu a beru tento nelítostný fakt ne své vědomí.
Čas, pramen věčnosti plyne jen vpřed a neohlíží se na nás, ubohé smrtelníky. Kdyby jen existoval stroj, umožňující cestovat po tom proudu, vrátil bych se, abych Vás poznal dříve. Možná by se pak tok času ubíral jiným směrem. Bohužel je to věc, kterou nezjistíme nikdy, ale byl bych převelice rád kdyby jste věděla a měla na mysli, že jsem tu pro Vás ve dne v noci a věřte, že má láska k Vám nikdy neuvadne jako květ nejkrásnější růže. Má loajálnost bude tvrdší než jakákoliv skála na celém tomto širém světě.
S úctou a nezměrnou láskou Váš Martin Morton
