Ve dvou se jde lépe i do pekla.

Čas má hojit šrámy

25. června 2010 v 14:18 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Čas plyne neúprosně vpřed a zatím nic nezhojil, možná je ještě brzy, ale mělo by to jít snad už znát? Přeci jen, nebyla to dlouhá
doba a přesto šrám, který tím vzniknul je veliký. Srdce, jako bych měl roztržené na dva kusy. Ačkoliv jsem se zařekl, že se tím nebudu trápit, že se tím nebudu stresovat, nemohu od toho utéct, nemohu na to přestat vzpomínat. Ty zrádné myšlenky se vrací a bodají jako ledová voda. Cítím jí kolem sebe, nořím se do ní, táhne mě to dolů. Něco se však změnilo, bojuji s tím, už se tím nechci unášet, už se tím nechci nechat pohltit a stejnak klesám. Bitva v mém těle zuří dál a mě občas dodává sílu se vynořit a nadechnout se.

Cítím se jako vězeň. I v tom nejotevřenějším prostoru se cítím stísněně a mám chuť křičet. Nevím, zda by to, co by ze mě vyšlo, byl křik o pomoc, anebo jen bolestný skřek. Ale něco uvnitř mě, nejspíše moje čest a hrdost mi radí, abych se nepoddával tak lacino.
A tak svádím svůj vnitřní boj, stejně jako každý jiný, na tomto velkém světě. Jaká je cena pro vítěze, pokud nějaká je a jaký je potom trest pro toho, jenž boj vzdal či prohrál. Že by to bylo věčné zatracení. Ne, nikdo jiný nás nezatracuje, to jen my samy se odsuzujeme za to, co jsme udělaly a když byla možnost volby, i když vedla jiná cesta. Možná lehčí a třeba taky těžší. V jedné bajce se pravý o muži, který stojí před močálem a může si vybrat. Buď to ho objet, anebo jet přes něj. Uvidí chlapce a ptá se ho, zdali má ten močál pevné dno. A chlapec mu odpoví, že pevné dno má. Jezdec tedy vjede, po chvíli se začne bořit hlouběji a hlouběji a volá na chlapce, že říkal, že ten močál má pevné dno a chlapec se jen usměje a odpoví, že pevné dno opravdu má, jen ho ještě nedosáhl.

Já jsem teď ten jezdec a propadám se do zoufalství, smutku a sebekritiky a je jen otázkou jak hluboko klesnu, než stanu na pevném dni. A přesto je tu ještě jedna možnost, pomocná ruka od přátel, od osob jež nás mají rádi a nechtějí abychom podlehli, aby se z nás nestala jen další zbloudila duše chodící po tomto světě do jeho hořkého konce, do zániku všeho a přesto si v některých chvílích říkm, kde je to lano, kde je ta pomocná ruka. Jsou to chvíle, kdy stojím sám, nahý ve tmě, všude je hrobové ticho a ať se snažím jít kamkoliv, všude to je stejné…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
By MartX. Copyringht 2008