Ve dvou se jde lépe i do pekla.

Červen 2010

Čas má hojit šrámy

25. června 2010 v 14:18 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Čas plyne neúprosně vpřed a zatím nic nezhojil, možná je ještě brzy, ale mělo by to jít snad už znát? Přeci jen, nebyla to dlouhá
doba a přesto šrám, který tím vzniknul je veliký. Srdce, jako bych měl roztržené na dva kusy. Ačkoliv jsem se zařekl, že se tím nebudu trápit, že se tím nebudu stresovat, nemohu od toho utéct, nemohu na to přestat vzpomínat. Ty zrádné myšlenky se vrací a bodají jako ledová voda. Cítím jí kolem sebe, nořím se do ní, táhne mě to dolů. Něco se však změnilo, bojuji s tím, už se tím nechci unášet, už se tím nechci nechat pohltit a stejnak klesám. Bitva v mém těle zuří dál a mě občas dodává sílu se vynořit a nadechnout se.

Cítím se jako vězeň. I v tom nejotevřenějším prostoru se cítím stísněně a mám chuť křičet. Nevím, zda by to, co by ze mě vyšlo, byl křik o pomoc, anebo jen bolestný skřek. Ale něco uvnitř mě, nejspíše moje čest a hrdost mi radí, abych se nepoddával tak lacino.
A tak svádím svůj vnitřní boj, stejně jako každý jiný, na tomto velkém světě. Jaká je cena pro vítěze, pokud nějaká je a jaký je potom trest pro toho, jenž boj vzdal či prohrál. Že by to bylo věčné zatracení. Ne, nikdo jiný nás nezatracuje, to jen my samy se odsuzujeme za to, co jsme udělaly a když byla možnost volby, i když vedla jiná cesta. Možná lehčí a třeba taky těžší. V jedné bajce se pravý o muži, který stojí před močálem a může si vybrat. Buď to ho objet, anebo jet přes něj. Uvidí chlapce a ptá se ho, zdali má ten močál pevné dno. A chlapec mu odpoví, že pevné dno má. Jezdec tedy vjede, po chvíli se začne bořit hlouběji a hlouběji a volá na chlapce, že říkal, že ten močál má pevné dno a chlapec se jen usměje a odpoví, že pevné dno opravdu má, jen ho ještě nedosáhl.

Já jsem teď ten jezdec a propadám se do zoufalství, smutku a sebekritiky a je jen otázkou jak hluboko klesnu, než stanu na pevném dni. A přesto je tu ještě jedna možnost, pomocná ruka od přátel, od osob jež nás mají rádi a nechtějí abychom podlehli, aby se z nás nestala jen další zbloudila duše chodící po tomto světě do jeho hořkého konce, do zániku všeho a přesto si v některých chvílích říkm, kde je to lano, kde je ta pomocná ruka. Jsou to chvíle, kdy stojím sám, nahý ve tmě, všude je hrobové ticho a ať se snažím jít kamkoliv, všude to je stejné…

Láska je opravdové peklo

20. června 2010 v 13:47 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Je to okamžik, okamžik kdy dny mé naděje, víry a snů skončili, rozpadly se jako domeček z karet. Jak málo stačí k totálnímu rozkladu vize. Pár písmenek zaslaných z jednoho mobilního telefonu do druhého a pro mě jako by skončil svět, zatajil se mi dech, nevěřícně jsem pročítal sms znovu a znovu. Mohl jsem si jí číst do kola stokrát a nic by se nezměnilo, stálo tam to samé. Konec blažených představ.
Bylo to jako rána dubovou palicí, akorát místo fyzické bolesti se dostavila bolest duševní. Někdo to nazývá zlomeným srdcem, jiný zase odpornou zradou.

Osoba, jež miluji, které bych snesl cokoliv a odkudkoliv na celém širém světě, my napsala, že něco mezi ní a mým kamarádem je. A co přišlo pak? V hlavě se mi roztočil vír otázek. Jak? Proč? Co jsem udělal špatně? A tak podobně. Jako bych se octnul v jakési bublině a čas v ní stál.

Odpoledne jsem strávil jako ve snu, ve zlém snu. Než jsem se nadál, seděl jsem v autě mířícím na ubytovnu. V hlavě mnoho otázek, ale co hůř, na zadním sedadle jsem neseděl já, nýbrž jen prázdná schránka. Ta bestie, ze mě vymlátila všechen život, všechnu chuť do něj. Vycucla ze mě veškerou radost, veškeré štěstí. Zbyl jen uzlíček neštěstí. A co potom, srdce bolí, hlava třeští. Propadám se do hlubokých temnot osamění, jsem jako loď na širém moři obklopená jenom tekutou smrtí. Tu se z temnoty noří světélko, malé světélko podpory, přátelství. Snaží se rozehřát zmrzlé srdce. Štípe led, jež na něm zanechala ta špatná zpráva, jde to však ztuha. Nebojuji s tou bolestí a smutkem, plně se mu poddávám a nechávám se jim unášet. I vztek se hromadí. Jak mi to mohl udělat? Jak? Proč? Co jsem mu udělal tak zlého? Copak mi ta podpásovka patří? Vždyť jsem to byl já, kdo jim našel společnou řeč, vždyť já byl ten kdo je zaved do rozhovoru a kdo je pak opustil a nechal o samotě. Je to moje chyba, omylem jsem rozkřesal jiskru, nevšiml jsem si ji, tiše doutnala, pak už jsem nebyl v cestě, rozhořel se plamen.

Je to jen další bezpáteřní zmetek, který mi vzal jediné štěstí, co jsem měl. Vše co mi zůstalo, jsou vzpomínky na těch pár okamžiků a ten jeden krásný den kdy jsme spolu procházeli jarmark, koukali na vystoupení a radovali se z maličkostí.

A přesto mi malý hlásek v hlavě říká, ať jsem rád, že je ráda, že je šťastná. Přesto upadám dál do nicoty a zapomnění. Přátelé natahují ruce. Já se však nechytám, nechci pomoc, chci už jen konec, konec všeho. Co mám dělat dál, co ode mne čekají? Představují si, že se budu chovat, jako by se nic nestalo, jako bych nikdy necítil tu lásku, která teď bodá jako tisíce nožů? Ba co hůř, mám jim snad přihlížet, když budou spolu, už jen ta představa se mi hnusí a tříští mé srdce na miliony střípků. A co je vrchol onoho pověstného ledovce? Omylem zaslaná zpráva s textem, jež mě srazil opět k zemi. A přitom slova, jež v ní zněly, nebyly tak špatné, byli prosté: Martin to celkem vzal. A co to trocha písmenek dokáže. Ano, byla to ona poslední kapka do přetékajícího poháru zklamání a nenávisti.
A přesto jí stále miluji natolik, abych se s ní bez jakých kolik výčitek bavil. Ne, je to horší, uklidňoval jsem ji, říkal jsem jí, že je to nemusí mrzet, že se tím nemají trápit, že se z toho vylížu, jako vždy. A stejnak vidím vinu spíše na jeho straně než na straně dívky, jež mi zlomila mé srdce, mé city udusala do země a udělala ze mě trosku. On mě zradil, bodnul nůž do zad. A já, láskou zaslepený jsem jí uklidnil, že zůstaneme přáteli a to i sním. Ale jak? Jak se mu mám podívat do očí, jak se mu mám postavit, aniž bych mu dal pořádnou ránu. Ano nejsem rváč, nikdy jsem jím nebyl. Ale ten vztek ve mně kypí, to sémě cítím uvnitř. Ničí mé nervy. A může se stát, že ze mě udělá jiného člověka. Člověka, kterým jsem nikdy nechtěl být, jež se neumí radovat ze života, žijícího o samotě na okraji společnosti mimo dosah zklamání a bolesti. Už bych nebyl ten hodný kamarád, který každého vyslechne, ke kterému si chodí pro radu a svěřit se mu, ten který ze sebe dělá hlupáka. Ta povaha se ztratí jako pára nad hrncem a zbude jen vlk samotář stárnoucí ve svém doupěti, ve svém světě.
Proč mě jen ta láska dostihla, proč mě tak krutě srazila na kolena a snaží se mě srazit znovu a znovu, proč jen jsem nemohl zůstat pozorovatelem těch vztahů, které ničí mé kamarády a naopak jim dodávají chuť žít, jako nějaký elixír. Proč? Proč se to děje, ta myšlenka my nedá spát, nemám chvíli klidu, nemůžu kloudně myslet, myslím, že odpověď nikdy nedostanu…

Festival fantazie

17. června 2010 v 20:35 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Už se to blíží, už to tu bude. Blíží se nám to světelnou rychlostí. V pořadí již patnácté setkání fanoušků sci-fi, fantasy, kriminalistiky, seriálů, knih a mnoho dalšího. Mluvím tu o Festivalu Fantazie, největším festivalu tohoto stylu ve střední Evropě.
A co se tam dá očekávat, co se tam bude dít a jak to tam vypadá? No přeci fantasticky. Ale začnu odpovídat postupně. Očekávat se dá nečekané a mimo toho, několik tisíc lidí v jednom malém městečku v kraji Vysočina, které nese název Chotěboř, se rozroste o dalších několik tisíc fanoušků. Po ulicích se promenádují vojáci z hvězdných válek, v hospodě narazíte na kapitána Jacka Sparow se svou opičkou, jen Černou Perlu už asi propil. Na poště pro změnu narazíte na dvě sličné elfky. Při ranním nákupu potkáte skupinku animé postav. Rytíři jedi, běžně dohlížející nad Galaktickým mírem nyní střeží klid, pořádek na tomto festivalu. Taky tam potkáte vaše oblíbené postavy ze seriálu Battle Star Galactika, drzé skřety, odvážné bojovníky za svobodu, krotitelé duchů, snad celou posádku Seriálu Star Trek, Většinu týmů Star Gate a Star Gate Atlantis a mnoho, mnoho dalších. Vypisováním bych tu mohl strávit celý den a stejně bych zapomněl. Jaké další výhody má tento festival, přeci kvantum lidí se stejnými, nebo s minimálně podobnými zájmy, kteří jsou přátelští a rádi pokecají. Když nebudete mít chuť mluvit, stačí zajít do jedné z mnoha přednáškových místností, kde se dozvíte poutavé informace, které Vás zajímají, anebo můžete navštívit kino sál, kde se promítají nejen staré dobré klasiky, ale i nové filmové snímky. Nejspíše se nejdříve seznámíte se svými spolubydlícími. Na spaní máte na vybranou: stany v hokejové hale, spacáky ve třídách na základní škole či hotel pro náročnější. Kromě hromady fanoušků se tam vyskytnou i známý herci hrající ve vašich oblíbených seriálech či filmech. Budou s nimi besedy a autogramiády.
A kdo zatím vším stojí? Skupina fanoušků sci-fi a fantasy v čele s velkým mužem, Václavem Pravdou, jež je ikonou mezi českými fanoušky fantasy atd. A co je na tom to nejlepší? Je to festival pořádaný fanoušky pro fanoušky tudíž program stojí za to.
Pokud jste tam ještě nebyli tak,  na oficiálních stránkách
naleznete spstu informací.
Pokud jste tam už byli a váháte, tak neváhejte a vydejte se na tuto cestu, určitě to bude stát za to.
A na vás, co ví, že tam jedou, se těším, tak 1. Července naviděnou…

Vyznání lásy

17. června 2010 v 19:52 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Má drahá,
Už třetím týdnem nemyslím na nic jiného než na tebe. Před očima mám stále tvůj úsměv, tvé krásné kaštanové oči, ze kterých sálá energie a optimismus. Znám tě jen krátce, ale přesto se mi zdá, že o tobě vím vše. Veškerá práce, kterou vezmu do ruky mi z nich padá, nemám žádné soustředění, nemám chuť cokoliv dělat. Nemám chuť k jídlu a ani k pití. Odpočítávám snad každou minutu do okamžiku našeho dalšího setkání. Ty jsi můj elixír života, když nejsem s tebou, připadám si jako prázdná schránka, tělo bez duše.
Jakmile jsi v mé blízkosti, jakoby jsi mi vrátila duši i chuť životu. Ručičky hodin jinak zastavené se v tvé přítomnosti rozeběhnou, bohužel běží až příliš rychle. Z hodiny se stává minuta a z dnů hodiny.
Mile rád bych ti to řekl do tvých očích, ale jakmile jsem s tebou, a chtěl bych na toto téma zavést řeč, nenacházím ta pravá slova jak vyznat své city k tobě. Tak se ti to alespoň snažím naznačit svou nákloností, svým chováním a tím, že se s tebou snažím trávit veškerý svůj čas.
Nezbýva mi tedy nic jiného než doufat, že láska, kterou cítím k tobě, bode opětována. Zatím o tom sním tedy žiju.
Zatím se měj krásně snad brzy na viděnou, Jen tvůj Macík

Dopis nešťástné lásky

15. června 2010 v 21:41 | Macík |  Mé myšlenky, názory a jné bláboly
Má drahá,

Není tomu dlouho, co jsem měl tu čest poznat Vás více. Netrvalo dlouho a Vaše kouzlo charakteru mě očarovalo tak těžce.  Ač si to nemohu nijak vysvětlit, je mi tak krásně, cítím, jak mým tělem probíhá život a přitom má mysl upadá do temnot deprese. Mít v tuto chvíli možnost myslet logicky, určitě bych přišel na nápad, kterým bych tento argument objasnil. Bohužel pro mne, je má mysl zaslepena myšlenkami na Vaši osobu a krásu. Sekundy jsou pro mne dny, minuty měsíce a dny jsou celé roky.

Myšlenky na Vás, na možnost, že by jsme se spolu sešli mi berou veškeré soustředění. Práce, které jsem dříve dělal jen pár okamžiků, jsou nyní na hodiny. Veškerá šikovnost, veškerý talent, jako by odletěl někam do dálky. Zbyla tu jen schránka, nádoba přetékající láskou k Vám. Nyní již chápu to moudro, ve kterém se praví, že hlava srdci neporučí. Vím, že mou lásku nemůžete opětovat, plně to chápu a beru tento nelítostný fakt ne své vědomí.

Čas, pramen věčnosti plyne jen vpřed a neohlíží se na nás, ubohé smrtelníky. Kdyby jen existoval stroj, umožňující cestovat po tom proudu, vrátil bych se, abych Vás poznal dříve. Možná by se pak tok času ubíral jiným směrem. Bohužel je to věc, kterou nezjistíme nikdy, ale byl bych převelice rád kdyby jste věděla a měla na mysli, že jsem tu pro Vás ve dne v noci a  věřte, že má láska k Vám nikdy neuvadne jako květ nejkrásnější růže. Má loajálnost bude tvrdší než jakákoliv skála na celém tomto širém světě.

S úctou a nezměrnou láskou Váš Martin Morton

Souboj Titánů

1. června 2010 v 13:22 | Macík |  Recenze filmy
Již před svou návštěvou kina jsem měl tu čest, přečíst si několik titulků ve stylu : Souboj titánu prohrál epicky na všech frontách. Ale jsem již poučen, že to, co jiní kritizují, se mi může líbit. Hlavní hrdina, který mi připomínal jendoho z kamarádu hrál v celku obstojně. Nicméně je to dílo, u kterého je děj už předem daný. Tudíž se místy pokoušeli o novátorství. Ale je tu pár věcí, které musím
vyzdvihnout:

1)      Vtipné hlášky a momenty - Provázejí celý film, tudíž ho odlehčují a film se pro mě stával příjemnějším

2)      Efekty - byla to věc, se kterou se dalo počítat, ale i tak jsem byl potěšen.

3)      Gemma Arterton - Co by nová postava mi do filmu přidala něco, co mě velice zahřálo u srdce a její herecký výkon se mi líbil, i když ho mnozí kritizovali.

4)      Souboje - Ačkoliv jich tam není mnoho, když příjde na věc, jsou skvělé.

5)      Hudba - Dokresluje celé dílo

6)      Hláška : Vypusťte Krakena - Je dokonalá a v hlavě mi bude znít ještě dlouho.

Když to tedy shrnu dostane člověk oddechový film, u kterého se i zasměje. Mě tento film vyhovoval.

Hodnocení:
70/100

Perský princ - Písky času

1. června 2010 v 13:03 | Macík |  Recenze filmy
Do kina jsem šel natěšený jak pětiletý Jarda. Neočekával jsem snímek století, ale film plný akce, kde se to bude řezat hlava nehlava. Což se mi splnilo již téměř na začátku. Mám rád fantasy a toto dílo mě strhlo do děje. Nedá se říct, že by se tento film držel své herní předlohy, za což jsem možná i rád. Nicméně triky, které uměl počítačový hrdina, zvládal i filmový Dastan(Jake Gyllenhall). Skoky byli úchvatné, souboje byli úžasné. Hodně tomu pomohl skvělí střih. Další věc, na kterou jsem se těšil, byla hlavní ženská role, princezna Tamina(Gemma Arterton). Jejíž herecký výkon mne velmi potěšil. Další kladnou stránkou byli i vtipné momenty. Celý film podkresluje hudba jež se k tomuto dílu dokonale hodí.

Když to vše shrnu, dostanu film, kterému na www.csfd.cz nelituji dát 5 hvězdiček.

Hodnocení : 93/100
By MartX. Copyringht 2008